Cestou

Získat to rozhodně není obětovat. To se tak vlezou dvě děvčata do automobilu a můžeme si začít tykat. Já jsem Mařka a to je Božka. Nerozlučné kamarádky. Kam to vlastně jedeme ptám se a přitom jakobych zívnul. Do součastné doby jsem stopařky ignoroval a tyhle dvě jsou asi můj omyl. Kam? Na Příbram. Hlásí společně což vyvolá nekontrolovatelný smích. Jo jednou jsem viděl film a tyhle dvě byly dokonalou předlohou. Spousta místa v hlavě a žádné starosti. Tomu říkám život. Sny jsou skvělá věc a je třeba si to tak nějak připustit. Drobný úsměv nakazil i mě a vše bylo v pořádku. Ale teď zpět. Má drahá svobodo, kladeš mi pasti a do nich špek. Já na ně mastím jen ať mají vztek. Tuším Nohavica a přihořívá. Dvě zletilé dívky a jeden malý pitaval z velkého města. Mám obě ruce svázané volantem a kontroluji se v řízení. Proběhlo krátké mlčení. V tom jsem zběhlý. Mám mnoho otázek a dívky chvíli trpí se mnou. Říkám si kalíš vodu a náhle zjišťuji, že si dívenky vystačí samy. Mnoho otázek padlo na moji hlavu a já to všechno vysypal. Bylo poměrně teplo tedy jsem využil klimatizaci. V rámci děje. Horko nebylo jenom Božka s převahou bilancovala a já ji dodal uznání. Mařenka byla jako majoránka křehounká dívenka však bez rozpaků a tak nějak in. Myslím si, že takových běhá po světě spousta, ať sním chrousta, ale je to tak. Stopařky? Co je vede k tomu činu. A tak hledám příčinu v sobě. Už to nejde splétat síť. Konec konců všichni jsme bratři a sestry a tak jsem se zase pousmál. Holky byly zvědavé, čemu se řehním a já jim to nechtěl říct. To víte, nechtěl jsem zasahovat do špatností. Taková malá filosofická klička. A když příjde na věc, klidně vás můžu vysadit a pújdete si zase po svých.