Období: duben 2015

Sázení růží v nedělní době to oč tu běží. Trnitá cesta bez výsledku napodobení. Žháři v ulicích, zapalují svíce a pouliční lampy. I v myšlenkách se topí davy, bez reklamy obdivu. Jsme pohlceni ve zkušební době na náměstí Míru. Hlavní třídou pluje verš a samizdat končí. Těla se probojovala do mezipater činžovního domu. Nájemné dosud neuhrazeno. Tak smělejší ten, kdo vyčká. Okolo je vidět spousty věcí a přeci něco chybí. Dny tonou se svou hřívou za zvuku písně co jsme zdědili. Úmysly jsou čisté i v tom hnízdě, vysoko nad zemí. To už bylo a zase se vrací jako ptáci co táhnou na jih. Vždy na po... číst dál

Slušně oblečený muž, dává znamení a to tak, že kyne rukou. Na protější straně chodníku je jakási ženská postava, asi ve středních letech. Není náhoda, že se blíží k sobě přes frekventovanou silnici. Něco důležitého asi spěchá, když konečně k sobě dorazí. Ne však na střed silnice jak mnozí doufají. Ani žádný ostrůvek. Prostě muž je pohotovější a za běhu dává instrukce, aby dotyčná na něj počkala. Ta jej ze začátku ignoruje a chce vstoupit do vozovky. Provoz je silný, takže znehybní. V celém tom ději není třetí osoby, která by to pozorovala. Lidé jsou totiž nevšímaví. Možná by se dalo zmínit ... číst dál

Přináším hru bez vítězů. Patetický referát zdravé melancholie. Chvíle jež vedou cestou zkoušek a pokušení. Disciplínou utkanou z pavoučích vláken. Měnící se otevřenost v uzavřenost bytí. Svéhlavý popud, že to správné, dorazí opožděně s patřičnou podšívkou. Optimistický výhled do světového dění. Už se mi nechce věřit, musím doufat a kazím si tedy charakter hlavně pro vděčné davy. Pauza na vrcholové scéně mého dobrodružství. Čtenář jistě pochopí, že nejde o žert, ale spíš nějakou nadsázku. Je mi smutno pod hvězdami zatoulaného kritika, když ví, že konečná je pojítkem, který tu předkládám. A n... číst dál