Ze snažení trpké ovoce

Přináším hru bez vítězů. Patetický referát zdravé melancholie. Chvíle jež vedou cestou zkoušek a pokušení. Disciplínou utkanou z pavoučích vláken. Měnící se otevřenost v uzavřenost bytí. Svéhlavý popud, že to správné, dorazí opožděně s patřičnou podšívkou. Optimistický výhled do světového dění. Už se mi nechce věřit, musím doufat a kazím si tedy charakter hlavně pro vděčné davy. Pauza na vrcholové scéně mého dobrodružství. Čtenář jistě pochopí, že nejde o žert, ale spíš nějakou nadsázku. Je mi smutno pod hvězdami zatoulaného kritika, když ví, že konečná je pojítkem, který tu předkládám. A nejsem přesvědčen, že je to pouhý sen. Vlastně je to jakési vyznání povrchních, ale i bdělých souvislostí. Vemete do ruky tužku a váš román právě začíná. Myslím, že takhle nikdy ne. Nad touto úvahou snadno zhřešit. Upsat se proti ďáblu a vidět Venuši. Tak jak za starých pravěkých časů.