Aj vlastní člověk básní.
Je to básník určitě.
Ukrytý v tónině.
V horku i zimě.
Na lavečkách poetů.
Kousek dál,
vítr stlal v peřinách.
Mých rozcupovaných.
A stvoření se kálo.
Šlo za teplem, hřálo.
Slunce hlásí poledne.
Mě zůstala nitka,
kousek smítka.
Menšího než prst.
Procitnu a je mi známo.,
žít si ve svém, ujednáno.
Zůstaňte prý příjde čas.
Odebere ze svých řas.
Malou naději
a potom vážněji
Ztlumím svůj hlas.
Poezie proniká,
A potom příjde panika.
... že jsme to zkusili jednou.
Dívkám tváře blednou.
Potom se rozpláčí.
A velmi tiše mě umlčí.
2024 ©